Pokud možno se co nejméně opakovat a přitom stále znít co nejotřeleji a nejbláznivěji. Tak to je ambice, se kterou se DAUGHTERS pustili do přípravy svého třetího alba. Plán tedy rozhodně smělý, ale vzhledem k tomu, co se dělo na čtyři roky staré nahrávce „Hell Songs“, určitě realizovatelný.

Metoda náhlé smrti spolehlivě funguje i nyní. Stopáž opět pod hranicí půhodinky bohatě postačí k tomu, aby Američané po sobě zanechali jen dokonale spálenou zem a vy ste přitom zároveň neztratili potřebnou míru pozornosti. Novinka zní oproti neslýchaně neurvalému předchůdci o něco sevřeněji a spořádaněji, ale stále zde hovoříme o zcela neuchopitelné a zdivočelé hudbě, vymykající se jakýmkoliv snahám a žánrové podchycení. O to bychom se v těchto vizích neurotického hudebního chaosu mohli pokusit šermováním se škatulkami jako hardcore, či mathrock, ale to by posloužilo pouze jako velmi jemná ilustrace kořenů hudby těchto výstředníků. Naprostá sonická masáž, kterou okamžitě odpálí první takty úvodní skladby, se nehodlá příliš ohlížet na „zavedené“ kompoziční postupy ani na potřeby posluchače se okamžitě zorientovat ve spleti rytmických disharmonií a všudypřítomného agresivního kytarového hoblování.

Přestože zde občas pokulhává, respektive zní trochu alibisticky i ono oblíbené rčení o chaosu s pevným řádem, DAUGHTERS necítí potřebu jen tak bohapustě kolem sebe dělat randál. Jejich hudba si i na „Daughters“ uchovává silné známky promyšlenosti. V drtícím soukolí jednotlivých skladeb lze tentokráte ovšem najít i mnohem pevnější záchytné body, než tomu bylo v minulosti. Američané tíhnou, dá-li se to tak v tomto případě říct, k přeci jen alespoň trochu písničkovějšímu pojetí a přináší tak dostatek snadněji zapamatovatelných momentů. Přesto nebyli nuceni ve svém přístupu dělat jakékoliv kompromisy, což svědčí především o tom, že jsou ve svém pojetí dobře fungujícího hudebního chaosu zase o další krok dál.

Nesmírně sytý a hutný zvuk dodává skladbám na vraždedné razanci, což zejména v momentech, kdy se do toho patřičně opře rytmika a její noshled v podobě vydatně riffujících kytar vytváří naprosto neprostupnou anihilační zvukovou masu, ze které si pak i posluchač ochoten podstoupit tuto terapii skládá s pečlivostí stavitele malých složitých slepovaných modelů jednotlivé skvěle zapadající fragmenty do jedné velké dokonalé hudební mozaiky. Hysterický a zcela specifický vokál tu jakoby zoufale marně hledal vaší pomoc, tu zase afektovaně a s dokonalým frázováním přednášel texty jednotlivých skladeb, jenž si s neotřelým hudebním doprovodem příliš nezadají.

Ony vzpomenuté záchytné body hledejme v písních s typičtější „rockovou“ stavbou, mezi které můžeme zařadit válcující „The Hit“ s na poměry DAUGHTERS až velmi chytlavou kytarovou linkou, či devastující „The Dead Singer“ s riffy tak hustými, že přes ně není vidět na krok. Když hned v následující „Sweet Georgia Brown“ skupina rozjede nefalšovaný, pravda trošku svérázný a divočejší, rock´n´roll, tak je jasné, že tato čtveřice z Providence se nehodlá zastavit před ničím. Nám nezbývá, než doufat, že ji nezastaví ani divoké personální rošády, které skupinu potkaly krátce po vydání tohoto vynikající alba, jehož následovníka se snad také dočkáme.